Elish=)

Příběh ze života...heroin výslech

Psychiatrická léčebna Praha Bohnice, březen 1997, rozhovor s bezmála osmnáctiletou dívkou, která je zde zhruba půl roku na soudně nařízené ochranné léčbě, tři roky užívala drogy, zpočátku pervitin, později heroin

Já:

Jak jsi začala?

Ona:

Na učňáku. Učila jsem se na prodavačku. Kouřili jsme travu chodili na houseparty. Brali všichni, aby byli hubený a tak... a já začala brát s nima. Šňupala jsem pevitin asi tři měsíce. Pak jsem se přes mou nejlepší kamarádku seznámila s klukem, kterej si už šlehal a taky vařil. A když jsem viděla u toho kluka, jak si šlehá, tak jsem mu prostě natáhla ruku, ať mi šlehne taky. Chtěla jsem to zkusit. Fakt, doslova takhle, ne že by mi to nabízel. On nechtěl, abych si šlehala.

Já:

A vůbec tě přitom nenapadlo jaký to může mít důsledky? Vědělas o drogách něco?

Ona:

Já o tom strašně moc četla, zajímalo mě to. Ještě než jsem začala brát, četla jsem třeba Zpackanej život a Matka Davida S. Myslela jsem si, že se mi to prostě nestane.

Já:

Takže to, co jsi četla tě vůbec neodradilo?

Ona:

Ne. Lidi z party na tom nebyli tak špatně. Ani ti, co si šlehali. Říkala jsem si, že na tom nic tak zlýho nebude.

Já:

Kdyby mezi partou byl někdo, kdo by na tom byl špatně, odradilo by tě to?

Ona:

To nevím. Těžko říct. On si člověk dost věří. Teda já jsem věřila, že se mi to nestane. Jenže pak jsem na perníku začínala dostávat strašný záseky. Třeba jsem přišla domů za dva dny a ani jsem si neuvědomila, že jsem nebyla doma. Jednou, když jsem přišla domů po tejdnu, se mě máma zeptala, jestli beru drogy. Řekla jsem, že jo. Odvezla mě hned sem do Bohnic, kde jsem byla 14 dní. Chtěla jsem po mámě, aby si mě vzala domů na reverz, ona nechtěla. Řekla jsem jí, že uteču. Odpověděla: tak uteč. A tak jsem utekla.

Já:

Utekla jsi a myslela si, že tě máma vezme domů?

Ona:

Nechtěla jsem domů. Šla jsem si rovnou dát.

Já:

Věděla jsi, že v tom pojedeš znova?

Ona:

Věděla. Spala jsem u mý kamarádky, máma tam volala, že mám jít domů. Když jsem přišla, máma mi řekla, že to prostě nemá cenu bejt na ulici, že se stejně nakonec vrátím. Odpověděla jsem, že ne, že si vystačím sama. Tak mě vyhodila...No, vyhodila..., prostě jsme se pohádaly a já odešla. Před barákem jsem potkala jednoho známýho dealera. Taková shoda náhod. Bydlela jsem pak u něj a brala jsem s ním.

Já:

Co na těch drogách bylo nejhorší?

Ona:

Že je člověku úplně jedno, co dělá nebo spíš, co se s ním děje, jen aby tu drogu dostal. Mě to bylo jedno. Prostě s drogou to bylo tak krásný...

Já:

Droga pro tebe byla krásná? Dlouho? Nebo ještě pořád, po půl roce abstinence?

Ona:

Myslím, že ještě pořád.

Já:

Proč jsi teda přestala?

Ona:

Protože teď mi to není zas tak jedno. Po tom, co mě zavřeli mi není zas tak jedno, co se se mnou děje. V kriminále to bylo tak strašný, že už se tam nechci nikdy vrátit. Kdybych brala dál, tak prostě...

Já:

Za co tě zavřeli?

Ona:

Kradla jsem v Kotvě. Bylo to přes dva tisíce. A těch krádeží jsem měla už dost předtím.

Já:

Vadilo ti, že kradeš?

Ona:

Ze začátku jsem se bála. Pak jsem začala chodit s klukem, co bral 13 let, nejdřív braun, potom heroin. Bydleli jsme u jeho bráchy. Voni dva kradli, já byla doma a uklízela jsem. Jako normální rodina jsme byli. Jenže to vydrželo tak tři měsíce. Tam jsem přešla na heroin.

Já:

Jaký to bylo přejít z jednoho druhu drogy na druhej?

Ona:

Hnusný. Nechtěla jsem to. Po perníku jsem byla taková živá, prostě život mě hrozně moc bavil. Po heroinu mi bylo ze začátku špatně, zvracela jsem. Byl strašně utlumující. Brali jsme denně a hlavně hrozně moc. Brzy jsem měla návyk.

Já:

Ten heroin nebyl nikdy příjemnej?

Ona:

Pak už jo. Perník jsem ze začátku taky nevěděla jak brát. Pak už to vychytáte a víte, co od tý drogy můžete čekat.

Já:

Nakonec ti byl heroin příjemnější než perník?

Ona:

Nakonec jo. Po perníku jsem měla strašný psychózy. Jednou jsem se přešlehla. Najednou jsem nemohla dejchat, vůbec nic jsem nevěděla. Dlouho jsem ležela, což je po perníku nezvyklý. Pak jsem se zvedla a začala jsem lítat po Praze. Běhala jsem tak asi tři dny a furt jsem měla pocit, že mě někdo pronásleduje, že mě chce zabít. Hnusný to bylo. Strašně hnusný. Byla jsem ráda, že hérák nemá podobnej vedlejší účinek. Akorád absťák. Z toho jsem měla vždycky hroznej strach.

Já:

Jaký to bylo, když jsi ho opravdu zažila?

Ona:

Poprvé jsem měla absťak v Motolský nemocnici, když jsem měla podruhý žloutenku. Dostávala jsem epileptický záchvaty. A první, co jsem udělala, když jsem vylezla, bylo, že jsem si dala. Pak jsem asi rok neabstinovala vůbec, jela jsem v kuse. Až ve vazbě. To bylo drsný. Tam vám nic nedaj jako v nemocnici. Můžete si za to sami, tak si taky sami odabstinujte. Prostě hnusný, bylo mi strašně špatně, chvílema jsem omdlívala, nemohla jsem spát...

Já:

V tom absťáku máš chuť si znova dát?

Ona:

Nemyslela jsem tam na nic jinýho.

Já:

Když odabstinuješ, máš ještě pořád chuť na drogu nebo si říkáš, už to stačilo, nechci znovu nic podobnýho zažít?

Ona:

Měla jsem chuť ještě pořád.

Já:

Kvůli čemu?

Ona:

Asi kvůli účinku. Je to prostě krásný. Někomu by se to nelíbilo, protože někdo má ty hodnoty v něčem jiným. Ne v tom vnitřním pocitu, ale v tom, co udělá nebo tak. Já to měla v tom vnitřním pocitu. Bylo mi fajn. Je to možná sobecký...

Já:

Jak se na to díváš teď?

Ona:

Teď jsem zrecidivovala. Bylo to zase to samý, akorát jsem kvůli tomu měla hrozný výčitky. Už jen kvůli sobě. Celejch šest měsíců jsem nebrala, teď je všechno v háji a zase nanovo.

Já:

Proč recidiva?

Ona:

Byla jsem na pohřbu mý kamarádky. Zemřela kvůli předávkování. Tejden byla pohřešovaná. Její máma ukazovala na pohřbu fotky. No a já tam šla s mou kamarádkou, co byla taky v týhle léčebně. Prostě to bylo strašně nepříjemný, tak jsme si pak koupily...

Já:

Neodradilo tě to, neřekla sis, tohle se mi může taky stát nebo komukoliv z mejch kamarádů...

Ona:

V jednu chvíli jsem si představovala sebe v tý rakvi a jak mi na pohřeb přijde pět feťáků a pak si půjdou všichni šlehnout a přišlo mi to strašně hnusný. A stejně jsem to udělala.

Já:

Víš, pro mne je to nepochopitelný. Vidět smrt mladýho člověka kvůli droze, tak bych si normálně řekla dost.

Ona:

Mně umřelo v poslední době hodně kamarádů. Prodával se heroin se strychninem a na to dost mejch kamarádů zkolabovalo.

Já:

Nepozná se to?

Ona:

Ne, to je jed, rozpustí se jako héro. Ani podle chuti se nepozná. Je stejně hořkej.

Já:

Jaký máš zkušenosti s čistotou drogy?

Ona:

Kupovali jsme váženej. Ten se na ulici normálně nesežene. Ale taky byl míchanej. Někdy mi po něm bylo špatně. Jednou se mi stalo, že jsem koupila něco, co se mi ve stříkačce úplně vysráželo. Bylo to růžový. Za 4 stovky. Bylo mi zle, myslela jsem, že si ho dám, ale kamarád mi to rozmluvil.

Já:

Jinak by sis to píchla?

Ona:

Asi jo. O tom se nepřemejšlí. Je jen hroznej strach z absťáku. Taky jsem dostala žloutenku, virový áčko a céčko jsem si někde napíchla. V nemocnici jsem nebrala vůbec. Mohli mi nosit, ale já nechtěla. Jenže když jsem vylezla ven, asi dva dny jsem nebrala, pak jsem šňupala s tím, že si nebudu píchat, ale za pár dnů jsem si zase šlehala.

Já:

Co abcesy?

Ona:

Já měla spíš už flegmónu, polootravu krve. Měla jsem to všude, na břiše, prsou, zádech...

Já:

Ani to ti nevadilo?

Ona:

Naopak, dávala jsem si ještě víc, aby mě to nebolelo.

Já:

K doktorovi jsi nešla?

Ona:

Byla jsem na chirurgii, protože jsem už ani nemohla chodit. Předtím jsem si abcesy vyřezávala sama nebo můj kluk mi to vyříz.

Já:

A doktor?

Ona:

Nejdřív mi to neumrtvil, ale když jsem dvakrát omdlela bolestí, umrtvil mi to. Neměla jsem pojišťovací kartu.

Já:

Slyšela jsem, že doktoři odmítají toxíky ošetřovat?

Ona:

Sem mě poslali z káčka, tak to bylo dobrý.

Já:

Co teď dál?

Ona:

Chtěla bych do školy. Ale jsem po tý recidivě zmatená, protože se mi to všechno nějak kazí. Byla jsem přesvědčená, že nebudu brát. A teď znovu a ještě v tomhle prostředí. Všechno mi zakázali a za každou kravinu mě trestaj. Takže mě to ubíjí než aby mě to povzbuzovalo.

Já:

Zkusit se překonat a opravdu bejt hodně hodná, to nejde?

Ona:

Já jsem vlastně vůbec nebyla vychovávaná, takže je pro mě těžký bejt hodná, hlavně v takovejch podmínkách. Já jsem byla vždycky zvyklá dělat si sama, co jsem chtěla a máma mi v tom ani nebránila. Bylo to moje rozhodnutí, tak si prostě dělej, co chceš.

Já:

Kdybys teď zpětně mohla zhodnotit , proč ty drogy. Myslíš, že tam nebylo jen to, žes to chtěla zkusit nebo že to bylo z nudy nebo že to brali všichni? Možná něco hlubšího, ne?

Ona:

Myslím, že jo. Neměla jsem tátu a máma na mě nestačila.

Já:

Jako dítě jsi byla šťastná?

Ona:

Měla jsem svůj svět jako malá. Většinou jsem byla u babičky, a tam jsem byla šťastná. Babička byla na vozejčku, takže jsme se staraly vo sebe navzájem. Máma na nás musela vydělávat. Pak babička zemřela.

Já:

To bylo pro tebe asi dost těžký, ne?

Ona:

Bylo, hodně. Byl to jedinej člověk, za kterým jsem mohla jít.

Já:

Kolik ti bylo let?

Ona:

Už nevím. Možná čtrnáct, patnáct, tak nějak.

Já:

Nemáš strach o ségru?

Ona:

Mám. Je jí dvanáct. Ale ona je úplně jiná než já. Strašně to odsuzuje. Ale já jsem to taky strašně odsuzovala. To asi není v tom.

Já:

O drogách jsi věděla moc, odsuzovala jsi je a přesto, když jsi měla příležitost, tak jsi je začala brát.

Ona:

Mě to fascinovalo už v těch knížkách. Líbil se mi drogovej život, takovej prostě jinej než normální. Ne ráno vstát, jít do školy nebo do práce a večer uvařit, koukat na televizi, pak jít spát. Na drogách se prostě pořád něco děje. I když se říká, že je to stereotyp, že celej den sháníte prachy na dávku. Jenže je sháníte každej den jinak a každej den potkáváte úplně jiný lidi.

Já:

Říká se, že se pak pohybuješ v bludným kruhu. Byl to opravdu bludnej kruh?

Ona:

Byl. Vadilo mi to. Jednou jsem šla s mámou do Dropinu vypsat si papíry na detox. Bylo mi už zle. Řekla jsem teda, že na to kašlu, že jdu krást. Šla jsem, udělala peníze , abych si mohla dát...

Já:

Kdyby tě v tu chvíli máma nepustila a odvlekla tě, bylo by to lepší?

Ona:

Možná. Ale v tu chvíli je člověku tak zle, že si musí dát. V tom absťáku máte pocit, že nevydržíte už ani chvíli, ani vteřinu na jednom místě, nic vás nebaví, je vám zle, nechcete žít...

Já:

Co by tě v tu chvíli přesvědčilo?

Ona:

Kdybych si dala, nic mě nebolelo, pak bych tam šla.

Já:

Nechceš se vrátit do drogovýho života, když byl tak příjemnej?

Ona:

Nechci. Ten život sám o sobě nebyl příjemnej. To jediný, co mě tam drželo, byla ta droga.

Já:

Říkala jsi, že to bylo zajímavý.

Ona:

Zajímavý to bylo, ale spát po sklepích to není moc zajímavý.

Já:

Kdybys měla svůj byt, čistou drogu, dost peněz, brala bys pořád?

Ona:

Nevím. Možná nějakej čas, pak by mě to asi taky přestalo bavit...

Já:

Co myslíš, že je nejnebezpečnější pro mladý lidi na životě na ulici?

Ona:

Že se vám může stát cokoli, hlavně když jste holka. Dělaj si pak s váma, co chtěj. Třeba chlapi...

Já:

Nutěj tě dělat, co ty sama nechceš?

Ona:

To taky...

Já:

Dokázalas ses bránit?

Ona:

Nešlo to.

Já:

Dokázala jsi říct třeba tohle mi vadí...?

Ona:

Někdy jo. Jak kdy. Taky se mi jednou stalo, že mě prodali. Utekla jsem.

Já:

Myslíš, že jiný holky na drogách jsou na tom stejně?

Ona:

Ne. Bydlej doma u rodičů. Kradou jim a tak. Já nebydlela vlastně nikde.

Já:

Ty ses teda musela úplně přizpůsobit ulici. Neměla jsi chuť vrátit se domů?

Ona:

Zkoušela jsem to několikrát. Máma mě tam vždycky vzala, ale pak to se mnou pod jednou střechou nezvládla...

Když jsi to tak čtu..je to takovej hnus..a stejně do toho tolik lidí jde...a nejhorší je na tom to že i lidi co znám...nechápu co na tom vidí...je to hnus od přírody....smrt za peníze..nic víc v tom nevidím...