Nebojte se života
Myslíte si, že vás to nemůže potkat. Že vás cosi chrání před zlými nástrahy života. Života si užíváte do posledního doušku, ale nikdy by vás nenapadlo, že vy můžete jednou trpět. Chcete ochutnávat to sladký ze života, ale to hořký vás občas překvapí. A překvapí každého, jen v jiné míře. Na život se díváme jako na růžový svět. Každý si představujeme svojí budoucnost jako lehkou věc. Ale oči nás klamou. A mysl občas také. Něco očekáváme, ale když na to čekáme, tak se to nesplní. A když něco nečekáme, tak to vždy přijde. Nevěříte, ale měli by jste. Já sama to mám ozkoušený. Stále jsem na něco čekala. Na štěstí, ale nedočkala sem se ho. Spíše jsem se topila. Ale jednoho dne, když jsem si řekla kašlu na to, tak se cosi pohnulo a já se mohla opět smát. Ale jak to vše začalo?
Láska, to je to čemu dovolujeme aby nám ubližovalo. Ale i těšilo. Láska je jako moře. Je nezkrotitelná. Voda v moři se neustále mění a láska, ta se mění ještě častěji než vodní hladina. Každý člověk na planetě Zemi lásku poznal. I ti nejmenší. Lásku dává každý a každý ji také chce. Jmenuji si se Izabel a je mi 20let. Psal se rok 2004 a já poznala kluka, který mé srdce naprosto otevřel jako truhlu s pokladem. Naše láska šla každému příkladem. Až do jednoho dne...Můj přítel byl zrovna nemocný a já jsem byla u něj. V té době moje důvěra k němu byla na dvou bodech součastně. Jednou byla nad nulou, ale jindy zase pod bodě mrazu. ,,Miluji tě má lásko“ Šeptal mi do ucha. Bylo vždy příjemné slyšet tohle slovíčko. ,Já tebe taky lásko“ Dlouhé polibky vždy naše tělo rozehřály jako led. Krásnou chvilku však přerušil drnčivý zvuk zvonku. ,, Izi prosím dojdeš tam“? ,,Jo jasně, ale co když to bude někdo no víš co“? ,,Tak mě zavoláš“ Jeho úsměv mě povzbudil. Otevřela jsem dveře a tam stála nejlepší kamarádka mého přítele. ,,Ahoj je Jakub doma“? Byla sem jako z kamene. Dívala jsem se na ni a nemohla jsem nic říct. Pak sem ze sebe vysoukala: ,,Jo je nemocnej, mam mu něco vyřídit“? ,,No mohla by jsem jít za nim nahoru“? ,,Jo jasně“, nemohla sem jít za ní, tak jsem šla do kuchyně.
Uběhla hodina a já vyluštila všechny křížovky co tam byly. Nedalo mi to a šla jsem za nimi. Otevřela jsem dveře a najednou můj svět, celý svět začal klesat někam do prázdna, do tmy kde mi nikdo nepomůže. Byli v tom nejlepším, když jsem otevřela dveře. Chtěla jsem křičet a brečet najednou. Ale nešlo to. Měla jsem v krku knedlík, který jsem nemohla rozkousat. Moje myšlenky se začaly hromadit jako voda při povodních. A moje srdce? Moje srdce se začalo trhat. Ta bolest byla ukrutná. Moje slzy padaly na zem a rozplývaly se stejně jako můj život. Cizí ruce mi rvaly srdce z těla ven a bodaly do něj nože. Vyběhla jsem na ulici, a Jakub za mnou běžel jen v teplákách. Jeho hlas se však divně ztrácel. Vlastně, ono se ztrácelo nějak všechno. Pak jsem už jen cítila něžné doteky a polibky a najednou chlad a tma. Bolest přešla. Začala jsem se probírat z dlouhého spánku. ,,Ach, kde to sem“ ? ,
Byla jsem v nemocnici. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem si na vše vzpomněla. Do očí mi vyhrkly slzy. Chtěla jsem jít k oknu. Pohledem na přírodu mi vždy změní myšlenky. Odkryji peřinu a hodlám se obout do pantoflů... ,,Moje nohy“ !! Vykřikla jsem jako ze snu. Okamžitě ke mně přišel lékař . ,,Dobrý den. Snažte se uklidnit. Utrpěla jste těžké zranění. Porazilo vás auto. Musím mluvit o ohromném štěstí. Bohužel vaše nohy jsou znecitlivělé, protože máte poškozenou páteř. Jste nehybná od stehenní kosti. Ovšem pravidelné cviční, důvěra a slovíčko „chtít“, by vás mohlo jednou na nohy postavit. Naděje tam je“ Poslouchala jsem doktora a nemohla jsem uvěřit. Byla jsem jako opařená horkou vodou. ,,Nemůžu chodit“ Lehla jsem si a zavřela jsem oči.
Tyhle lidi potkáváme na ulici neustále. Díváme se na ně různými pohledy. Někdo posměšnými a někdo pohledem “Chtěl bych ti pomoct“ Ovšem vždy nám hlavou projede myšlenka ,,Mně se to stát nemůže“ Jak vidíte, může. Nevěřte mysli. Když jste nervózní, ten vnitřní hlas vám dobře neporadí. Ovšem pokud jste v klidu, poradí vám velmi správně. Já si též myslela, že mně se tohle stát nemůže. Jak vidíte, může. Nikdy nevíte co zrovna vám stojí za křižovatku ve vaší dráze života. V životě musíte počítat se vším. Já jsem se s tím smiřovala hodně těžko. Ovšem moji přátelé mi hodně pomohli. A já? Já jsem pomalu začala žít od začátku. Začala jsem se věnovat všemu co jsem dělala před tím. Ale něco jsem změnila. Začala jsem malovat. Ani jsem nevěděla, že by mi to mohlo někdy jít. A od života jsem přestala něco očekávat
.
A jednoho dne. Bylo krásné počasí, psal se rok 2006, den 21.8. Seděla jsem opět venku. Když tu ke mně přiletěl míč. Byl veliký a nafukovací. Přiběhl si pro něj nějaký kluk. Byl moc pohledný. Vlastně měl něco v sobě co mě strašně moc přitahovalo. A jeho hluboké oči mluvily společně se srdcem. ,,Promiň, uletěl mi sem míč“ ,,Jo jasný nic se neděje“ Trošku sem se pousmála :-). Jeho úsměv mi byl vrácen. ,,Nechceš si semnou zahrát“? ,,Jo jasně, proč ne“ A tak jsem začali hrát fotbal. Víte, i když si myslíte, že svět vám uzavírá všechny dveře, tak nemáte pravdu. V životě se musí bojovat a každý člověk je velitelem i vojákem sám sobě. Nebojte se přijmout váš osud. I když není třeba podle vašich představ. Ale žijte pro každý den. Já také žiji a je to hned úplně jiný pohled na svět. Nebojte se života, ale podejte mu ruce.
Láska, to je to čemu dovolujeme aby nám ubližovalo. Ale i těšilo. Láska je jako moře. Je nezkrotitelná. Voda v moři se neustále mění a láska, ta se mění ještě častěji než vodní hladina. Každý člověk na planetě Zemi lásku poznal. I ti nejmenší. Lásku dává každý a každý ji také chce. Jmenuji si se Izabel a je mi 20let. Psal se rok 2004 a já poznala kluka, který mé srdce naprosto otevřel jako truhlu s pokladem. Naše láska šla každému příkladem. Až do jednoho dne...Můj přítel byl zrovna nemocný a já jsem byla u něj. V té době moje důvěra k němu byla na dvou bodech součastně. Jednou byla nad nulou, ale jindy zase pod bodě mrazu. ,,Miluji tě má lásko“ Šeptal mi do ucha. Bylo vždy příjemné slyšet tohle slovíčko. ,Já tebe taky lásko“ Dlouhé polibky vždy naše tělo rozehřály jako led. Krásnou chvilku však přerušil drnčivý zvuk zvonku. ,, Izi prosím dojdeš tam“? ,,Jo jasně, ale co když to bude někdo no víš co“? ,,Tak mě zavoláš“ Jeho úsměv mě povzbudil. Otevřela jsem dveře a tam stála nejlepší kamarádka mého přítele. ,,Ahoj je Jakub doma“? Byla sem jako z kamene. Dívala jsem se na ni a nemohla jsem nic říct. Pak sem ze sebe vysoukala: ,,Jo je nemocnej, mam mu něco vyřídit“? ,,No mohla by jsem jít za nim nahoru“? ,,Jo jasně“, nemohla sem jít za ní, tak jsem šla do kuchyně.
Uběhla hodina a já vyluštila všechny křížovky co tam byly. Nedalo mi to a šla jsem za nimi. Otevřela jsem dveře a najednou můj svět, celý svět začal klesat někam do prázdna, do tmy kde mi nikdo nepomůže. Byli v tom nejlepším, když jsem otevřela dveře. Chtěla jsem křičet a brečet najednou. Ale nešlo to. Měla jsem v krku knedlík, který jsem nemohla rozkousat. Moje myšlenky se začaly hromadit jako voda při povodních. A moje srdce? Moje srdce se začalo trhat. Ta bolest byla ukrutná. Moje slzy padaly na zem a rozplývaly se stejně jako můj život. Cizí ruce mi rvaly srdce z těla ven a bodaly do něj nože. Vyběhla jsem na ulici, a Jakub za mnou běžel jen v teplákách. Jeho hlas se však divně ztrácel. Vlastně, ono se ztrácelo nějak všechno. Pak jsem už jen cítila něžné doteky a polibky a najednou chlad a tma. Bolest přešla. Začala jsem se probírat z dlouhého spánku. ,,Ach, kde to sem“ ? ,
Byla jsem v nemocnici. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem si na vše vzpomněla. Do očí mi vyhrkly slzy. Chtěla jsem jít k oknu. Pohledem na přírodu mi vždy změní myšlenky. Odkryji peřinu a hodlám se obout do pantoflů... ,,Moje nohy“ !! Vykřikla jsem jako ze snu. Okamžitě ke mně přišel lékař . ,,Dobrý den. Snažte se uklidnit. Utrpěla jste těžké zranění. Porazilo vás auto. Musím mluvit o ohromném štěstí. Bohužel vaše nohy jsou znecitlivělé, protože máte poškozenou páteř. Jste nehybná od stehenní kosti. Ovšem pravidelné cviční, důvěra a slovíčko „chtít“, by vás mohlo jednou na nohy postavit. Naděje tam je“ Poslouchala jsem doktora a nemohla jsem uvěřit. Byla jsem jako opařená horkou vodou. ,,Nemůžu chodit“ Lehla jsem si a zavřela jsem oči.
Tyhle lidi potkáváme na ulici neustále. Díváme se na ně různými pohledy. Někdo posměšnými a někdo pohledem “Chtěl bych ti pomoct“ Ovšem vždy nám hlavou projede myšlenka ,,Mně se to stát nemůže“ Jak vidíte, může. Nevěřte mysli. Když jste nervózní, ten vnitřní hlas vám dobře neporadí. Ovšem pokud jste v klidu, poradí vám velmi správně. Já si též myslela, že mně se tohle stát nemůže. Jak vidíte, může. Nikdy nevíte co zrovna vám stojí za křižovatku ve vaší dráze života. V životě musíte počítat se vším. Já jsem se s tím smiřovala hodně těžko. Ovšem moji přátelé mi hodně pomohli. A já? Já jsem pomalu začala žít od začátku. Začala jsem se věnovat všemu co jsem dělala před tím. Ale něco jsem změnila. Začala jsem malovat. Ani jsem nevěděla, že by mi to mohlo někdy jít. A od života jsem přestala něco očekávat
.
A jednoho dne. Bylo krásné počasí, psal se rok 2006, den 21.8. Seděla jsem opět venku. Když tu ke mně přiletěl míč. Byl veliký a nafukovací. Přiběhl si pro něj nějaký kluk. Byl moc pohledný. Vlastně měl něco v sobě co mě strašně moc přitahovalo. A jeho hluboké oči mluvily společně se srdcem. ,,Promiň, uletěl mi sem míč“ ,,Jo jasný nic se neděje“ Trošku sem se pousmála :-). Jeho úsměv mi byl vrácen. ,,Nechceš si semnou zahrát“? ,,Jo jasně, proč ne“ A tak jsem začali hrát fotbal. Víte, i když si myslíte, že svět vám uzavírá všechny dveře, tak nemáte pravdu. V životě se musí bojovat a každý člověk je velitelem i vojákem sám sobě. Nebojte se přijmout váš osud. I když není třeba podle vašich představ. Ale žijte pro každý den. Já také žiji a je to hned úplně jiný pohled na svět. Nebojte se života, ale podejte mu ruce.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář